K novému roku budou uzavřeny všechny kojenecké ústavy. Aktivisté a některé nevládní organizace jásají, zbylé děti se prý jistě podaří umístit do pěstounských rodin. Řada odborníků a lidé z terénu tomu nevěří a Aleš Juchelka navrhuje odložit úplný zákaz kojeneckých ústavů o rok Jak by to vyřešil král Šalamoun (známý rozhodnutím rozpůlit dítě, o které se přely dvě ženy)? Nechal by o návrhu hlasovat s tím, že ty děti, které se do pěstounských rodin nedostanou, poputují do rodin poslanců, kteří návrh odmítnou. Je dobrej, no ne?

Zastánci lednového konce kojeneckých ústavů (tedy přesněji, že děti do tří let nesmějí být v žádných ústavech nebo zařízeních) argumentují, že v kojeneckých ústavech je prý jen několik desítek dětí a ty se podaří do konce roku „překotně, ale někam umístit“ (kdo by počítal třísky, když se kácí les?). Počet krizových, tzv. přechodných pěstounů na jeden rok, je sice nedostatečný, ale prý roste (kam od nich děti, například dvouleté, po tom roce půjdou?). Dalším argumentem je, že část dětí se vrátí do původních rodin (do stejných, ze kterých byly třeba i kvůli týrání odebrány?). Nebo půjdou do jiných zařízení (jakých?). A některé, ty nemocné, skončí v péči lékařů (takže půjdou z kojeneckého ústavu do nemocnice?).

Přestože je evidentní, jaký mám na problematiku názor, pokusím se uvést fakta. Péče pěstouna a náhradní rodinná péče má přednost už dnes, takže není pravda, že by v Česku někdo aktivně bránil přesunu miminek do náruče náhradních rodičů. Děti jsou v zařízeních prostě proto, že jsou v nich v bezpečí a že pěstounů není dostatek. Prostředí v nich navíc už dávno nepřipomíná komunistické kojeňáky, jen je vděčné takovou představu mediálně krmit. Zatímco zastánci rychlého rušení „kojeňáků“ se vždy těšili přízni médií, lidé z praxe na novináře čas nemají a s médii to neumí. Představa, že všechna miminka budou mít domov, je, pochopitelně, lákavá, kdo by ji nepodporoval, a naopak čelit nařčení, že chcete „upřít miminkám toto štěstí“, je obtížné.

Jádrem problému tedy není existence kojeneckých ústavů, ale nedostatek vhodných pěstounů. A to zejména těch trvalých, kteří na rozdíl od přechodných mohou dítě převzít na delší dobu. To se po novém roce nezmění. Navíc chybí pěstouni, kteří by byli připraveni starat se o sourozence, o děti s handicapem nebo děti s komplikovanou rodinnou anamnézou, například s agresivními rodiči v zády. A takových je mnoho.

Stát a potažmo kraje stále neumí zaručit, že dětem, jejichž vlastní rodiče selžou, nebo je týrají, nabídne bezpečné a pokud možno stabilní útočiště v náhradní rodině. A je otázka, zda je reálné, že to někdy umět bude. S časovou a místní dostupností vhodných pěstounů bude problém vždycky a rozhodně nelze spoléhat na to, že některé kraje si v počtu pěstounů stojí lépe a některé hůře (nad důvody není prostor elaborovat). Převážení dětí z jednoho konce republiky na druhý to nezachrání. Stejně tak naivní je představa, že úbytek dětí vyžadujících pomoc přinese lepší práce s biologickou rodinou. To je věc, o kterou se musíme snažit, ale současně je třeba vycházet z reality, že počet dětí týraných ve vlastní rodině v posledních letech roste, nikoliv naopak. A takové děti potřebují pomoc okamžitě.

Chvályhodný je proto nedávný zásah ODS ve sněmovně, která prosadila alespoň to, aby nejmenší děti mohly být v krizové situaci v „klokáncích“, tedy zařízeních známých jako Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP). Na rozdíl od ústavní péče se ale pořád jedná jen o krizový a krátkodobý institut.

Ředitelka „klokánků“ Fondu ohrožených dětí (FOD) Hana Kupková mimochodem říká:

„Ministerstvo tvrdí, že přechodných pěstounů je dostatek, toto tvrzení je však lživé. I za stávající právní úpravy platí, že péče pěstouna na přechodnou dobu má přednost před naším zařízením. Přesto se u nás děti ve věku do 4 let často nacházejí a ani pro ně se pěstouny nedaří najít. Jen v tomto roce všechny Klokánky FOD do konce srpna přijaly 111 dětí ve věku do 4 let. A potřebnost našich zařízení v posledních letech neklesá, ba naopak.“

Pokud takový stav platí ve ZDVOPech, nemůže to být jiné ani v jiných typech zařízení. Je zjevné, že ujišťování ministerstva a nevládních organizací o dostatku pěstounů hapruje a není jisté, že všechny ohrožené děti bude po novém roce možné okamžitě předat do vhodné náhradní rodiny.

Chci připomenout, že zákaz kojeňáků prosadila v roce 2021 Babišova vláda a že dnes již druhý roční odklad navrhuje stínový ministr práce a sociálních věcí za ANO. Nevím, zda k tomu Aleše Juchelku vede starost o miminka, nebo vědomí, že pokud se opravdu stane opravdovým ministrem, tak bude mít v roce 2026 na stole ošklivý problém. Přebytky bezprizorních dětí z roku 2024, nově příchozích z roku 2025 a (nezapomeňme) dočasnými pěstouny vrácené (po roce) na začátku roku 2026, se mu začnou ve sněmovně hromadit.